Německo opět v čele Evropy. V potírání svobody slova.

Německý satirik Jan Böhmermann napsal říkanku, v níž vulgárně uráží tureckého prezidenta Erdogana. Podobných hloupých urážlivých výroků na adresu nejrůznějších světových politiků jsou plné blogy.

Nejen blogy, ale i písně, estrády či žertovné publicistické pořady po celé Evropě. Často jsou podobně nevkusné, nevtipné a laciné. Až dosud se ale mělo za to, že správným trestem za ně má být ignorace nebo znechucující grimasa.

Až dosud. To ale skončilo. Turecko se oficiálně obrátilo na německou vládu, aby umožnila satirikovo trestní stíhání. To by bez takového souhlasu bylo nemožné. Chvíle pravdy, chvíle zkoušky svobody v EU byla tu. A Německo propadlo. Jeho vláda souhlas se stíháním vyslovila. To ještě není výrokem o vině, ten musí vyslovit až soud. Ale že německá vláda vůbec umožnila stíhatelnost verbálního výroku tohoto typu, je zásadní zprávou i o naší budoucnosti.

Ve Formanově filmu Lid versus Larry Flynt o soudním procesu s vydavatelem lechtivého časopisu Penthouse padla zásadní věta. Zhýralý vydavatel, po útoku prudérního občana trvale na vozíku, říká porotcům: Ano, já jsem ten nejhorší. Ale pokud dokonce ani má svoboda šířit nechutnosti nebude dotčena, pak si svou svobodou už může být jist každý, protože každý je lepší než já.

Můžeme si po výroku německé vlády být jisti? Nebo se nás tento výrok netýká? Na obě otázky lze odpovědět záporně. Ne, jisti už si být nemůžeme. A týká se nás to více, než se zdá. Každý špatný precedens v rámci EU totiž vždy nutně najde své pokračování.

Arabské bojůvky se napříště již nebudou muset namáhat s trestáním autorů nechutných obhroublostí. Zavřeme si je sami.