Je dnes namístě české sebemrskačství?

Jako kdyby to bylo v české povaze už zakódováno. Nebo alespoň v českém hlavním mediálním proudu. Jsme zaostalí, chudí, neschopní, nepořádní.

Na západě od nás vše funguje, můžeme jim jen závidět, a životní úroveň především. Ale co na to fakta?

Týdeník Ekonom vydal ve svém 16. čísle údaje za loňský rok, zveřejněné Eurostatem. Týkají se procenta lidí v jednotlivých zemích, kteří materiálně strádají. Ale pozor, ne podílu lidí, kteří to o sobě tvrdí, ale poddílu lidí klasifikovaných jako strádající podle konkrétní a srovnatelné metodiky.

Podle ní strádá ten, kdo nemá na týdenní dovolenou, nemůže si dovolit maso každý druhý den, nemá pračku, televizi, telefon a není schopen zaplatit neočekávané výdaje. Tyto znaky musejí být naplněny všechny najednou, pokud máme dotyčného v rámci statistiky Eurostatu označit za strádajícího.

A jak na tom tedy v rámci zemí EU jsme? Z 28 členských zemí máme procento lidí takto zařazených 10. nejnižší, konkrétně 5.2. Jen těsně před námi je na devátém místě Německo s rovnými pěti procenty (to dodalo data jen za rok 2014).

A kdo je na tom hůře než my? Jen tzv. nové země EU? Omyl. Za námi je celkem nepřekvapivě Řecko (22.2 %), dále Kypr (15.3), Itálie (11.5), Portugalsko (9.6), překvapivě i Irsko (8.4), Malta (8.1), Španělsko (6.4) či Velká Británie (6.1). Že je za námi i srdce EU Belgie (5.8), to mě – vzhledem k tomu, že jsem tam minulý týden strávil čtyři dny – ani neudivuje.

Je tedy důvod k neustálému sebemrskačství a naříkání? Mimochodem, patříme mezi velmi úzký okruh zemí EU, ze kterých nouze nevyhání podstatnou část populace za prací do zahraničí. To by ale byla už jiná statistika. Pro dnešní lepší náladu nám postačí tato.     

Psáno pro IVK