O čem budou volby? A budou vůbec o něčem?

Na podzim nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. O všech nadcházejících volbách se vždy mluví jako o přelomových. A všechny do jisté míry v něčem přelomovými jsou.

Ale zároveň jsou každé z nich jen jedním z milníků dlouhé cesty, po které se ubírá společnost. A je nutno říci, že daleko více, než (jakýkoli) výsledek voleb „zamává“ se společností, je naopak výsledek voleb sám určen autonomním stavem společnosti. Volby tedy nejsou hybatelem společnosti, ale spíše naopak jedním z projevů, jedním z důsledků pohybu společnosti, který má svou vlastní, na volbách nezávislou dynamiku.

Lze si položit tři otázky. Zaprvé: co je otevřeně deklarovaným tématem těchto voleb. O co se v nich hraje, pokud vycházíme z předvolební rétoriky, z volebních programů, z explicitních politických střetů. Zadruhé, o čem v nich jde implicitně, nepřiznaně, skrytě a potichu. K čemu by vedl různý výsledek voleb, jaké politické kroky by v tom či onom povolebním uspořádání mohly následovat, jaké změny či korekce politického kursu by mohly nastat. Ve vzduchu ale visí ještě otázka třetí: o čem nadcházející volby určitě nebudou, nebo přesněji řečeno v jakém smyslu bude jejich dopad nepodstatný.

Nejzajímavěji se kupodivu jeví otázka třetí, protože ta negativně vymezuje prostor, na kterém se bude volební a povolební politická soutěž hrát. Zároveň tato otázka obnažuje, jak plytká a umělá jsou všechna ta zástupná a stínová všude vytrubovaná témata, která pouze mají zakrýt fakt, že téměř všechny strany a kandidující formace chtějí vlastně totéž a rozdíly mezi nimi jsou v těch nejbazálnějších věcech zanedbatelné. Proto se v předvolební polemice tolik akcentují zdánlivě zásadní rozpory v nepodstatných technikáliích či v personáliích, aby se vytvořil dojem, že po vítězství jednoho se naše republika bude ubírat jedním směrem, zatímco po vítězství druhého se bude ubírat směrem úplně opačným. Kdepak. V obou případech nás čeká vývoj stejný. Protože na otázku „o čem tyto volby nebudou“ je nutno odpovědět, že bohužel nebudou o žádném ze všech důležitých politických témat, o která by ve volbách mělo jít.

Především v těchto volbách nepůjde o žádný střet Východu se Západem. Takový střet u nás neexistuje, není žádná politická síla, která požaduje nějaký náš civilizační posun do Indie, Tibetu, Japonska nebo Kazachstánu. Jen jsou některé subjekty takto cejchovány zvenčí, svými soupeři, než že by se k něčemu takovému samy hlásily a něco takového požadovaly. Tato nálepka se používá nejen k ostrakizaci soupeřů, ale také coby náhražkové téma v momentě nouze o skutečné politické obsahy. Kulturně, civilizačně, geograficky i politicky jsme samozřejmou součástí Západu už po tisíc let, ať už můžeme význam Západ v různých dobách definovat různě. Nic a nikdo nás (naštěstí) nemůže připravit o civilizační bohatství, na kterém je celá naše společenská struktura vybudována. A nic a nikdo (bohužel) nás nemůže dostatečně uchránit od existenciálních otřesů, kterými nyní Západ prochází a v příštích desetiletích procházet bude. Nejsou to cizí problémy, dilemata, otřesy, devalvace, eroze, krize. Jsou to i naše problémy, dilemata, otřesy, devalvace, eroze, krize.

Někoho může v tomto smyslu napadnout, že projevy aktuálního „přeformátovávání“ západní civilizace se všemi zničujícími dopady na společnost, rodinu, vlastnictví a staré ctnosti jsou k nám vnášeny pouze ze zahraničí a vlastně by stačilo je sem nepouštět. Ono by to bylo nereálné, i kdyby východisko této teze bylo pravdivé. Hermeticky uzavřít svobodnou zemi nelze. Jenže východisko té teze navíc pravdivé není, lépe řečeno: neobsahuje zdaleka pravdu celou a pravda necelá je užitečná asi jako vědro bez dna.

Všichni známe jistě oprávněný postřeh, že postup militantního extremistického progresivismu, který lze pozorovat na Západě od 60. let, k nám za socialismu úplně naplno nedolehl, protože jsme žili v jakémsi skleníku, v nenormálních podmínkách izolace. Mnozí z nás si malovali individualistický Západ někdy z roku 1958, jenže ten už dávno neexistoval. A když byl komunistický skleník zbourán, vtrhl sem Západ nikoli vzor 58, ale kolektivistický Západ devadesátých let. Jenže žít ve skleníku trvale nelze, je to stav nenormální, mrzačící, degenerující. Musíme žít v počasí, jaké je. A to také žijeme. A protože naše původní civilizační „západní“ základy nemohlo rozbít ani několik desítek let komunismu, proděláváme stejné bolesti a nemoci jako ostatní Západ. Ne pouze kvůli importu (to také, pochopitelně), ale protože máme podobnou civilizační živnou půdu, na které se daří podobné květeně, jakou obrůstá celý Západ. Vše, s čím se v rámci sebedestrukce Západ potýká, má i naše zcela původní, domácí zdroje. Tím hůř.

Progresivismus ale kupodivu není hlavním, ba ani vedlejším tématem podzimních voleb. Přitom společností hýbe zdaleka nejvíce, mění ji mnohem podstatněji než třeba aktuální výše státního dluhu. Progresivisté totiž dobře vědí, že svou agendu nemohou protlačovat otevřeně v rámci soutěže idejí. Ve společnosti stojící (pořád ještě) na staletých osvědčených tradicích by s ní pohořeli. Proto nemají zájem tuto svou agendu explikovat. Volí raději salámovou metodu, metodu vařené žáby, prostě postupují neustále krůček za krůčkem, prosakují institucemi, školstvím, kulturou. Boj za normální svět se sice v programech některých menších stran objevuje, ale nastolit ho coby ústřední motiv doby se nepodařilo a už asi nepodaří. Bohužel.

Nejvíce společností v posledních dvou letech zahýbala vládní opatření proti šíření viru způsobujícího nemoc Covid – 19. Přes drtivé dopady těchto opatření na svobody lidí, na prosperitu hospodářství, na veřejné finance ba i na mezilidské klima nejsou nadcházející volby zápasem zcela odlišných přístupů státu k epidemii, jak by možná někdo logicky očekával. Zásadně odmítavý postoj vůči restrikcím si (snad s výjimkou SPD a Svobodných) nikdo nedovolí, a tak se za hlavní střet vydávají náhradní dílčí technická témata ve stylu, jestli je lepší očkovat v pátek a testovat v pondělí, nebo obráceně. Plamenně se strany tepají za naprosté malichernosti, nevybočující z celkového katastrofálního restriktivního postoje státu k epidemii.

Když už jsme se dotkli veřejných financí: ani ty nejsou ústředním tématem předvolebního politického diskursu. Ne každý je takový fiskálně expanzívní extremista, jakým je ministryně Maláčová, ale navrhovat citelné řezy do výdajů státu a do rozsahu státní agendy se bojí vesměs všichni.  Takže střet je jen o různé varianty „mírného pokroku v mezích zákona“.

Zrůdné přitvrzování extremistické ekoagendy nechává naši politickou scénu také v klidu. Bez povšimnutí pomalu realizujeme reálnou transformaci tržní ekonomiky na ekonomiku coby nástroj boje s podnebím. Green Deal a Great Reset nemusí nikdo dávat do volebních či vládních programů, stejně poslušně přejímáme jeho největší nesmysly, protože nechceme být zlobivými žáky v bruselské škole.

A když už jsme u Bruselu, ani ohromné téma budoucnosti evropské integrace není motivem těchto voleb. Opatrnými kritiky eurocentralismu jsou jen malé okrajové strany, zatímco jednotlivé součásti hlavního politického proudu se předhánějí, kdo bude ochotnějším vykonavačem pokynů bruselské vrchnosti. Z mnoha možností směřování evropské integrace je ta vedoucí k co nejtužší unifikaci považována za jedinou možnou, za samozřejmost, stojící mimo politickou debatu.

Tak o čem ty volby tedy vlastně budou? Jen o tom, kdo z kariéristů skončí po volbách v kravatě a kdo v teplákách? A není to málo? Je, ale je to realita dnešních dnů. České společnosti jsou nadcházející volby v zásadě ukradené. Vše je stejně rozhodnuto a dávno běží. Nejsilnější motivací pro většinu voličů k tomu, aby zvedli zadek a šli navštívit volební místnost, tak zůstává jen to, že nesnášejí nějakého politika. Nebo se jim líbí účes jiného.

Budou tedy ještě někdy nějaké příští volby vůbec o něčem? Začnou lidem přece jen chybět skutečná politická témata? Pokud si to někdo myslí, pokud si to někdo přeje, měl by začít být hodně slyšet.