Ve druhém kole volím Robbyho

Když jsme v červenci hráli na jednom festiválku na polské straně Krkonoš, bacil se na následné afterparty v katakombách o nízký skalnatý strop tak šikovně, že ho musel jediný střízlivý sklář odvézt na ošetření až do Tanvaldu. Ještě předtím si ho ale vychutnali naši zlomyslní pohotoví fotografové, a tak na kapelních stránkách byla pár dnů hlavní atrakcí jeho rozbitá kebule.

Nikdo netušil, že to byly jeho poslední fotky v dosavadní podobě. Už na následující zkoušce si stěžoval, že blbě vidí, že mu je divně a že bude muset na vyšetření. Vyšetření dopadlo zničujícím výrokem. Rok starý problém se vrátil v daleko větší síle. Oko musí ven. A nejen to. Z oka se to rozlejzá i jinde po těle.

Zarazili jsme sjednávání dalších koncertů a tři napevno domluvené jsme sehráli bez piana, když najmutý náhradník skončil v nemocnici s kýlou. Následovalo chemo a další podobné kratochvíle. Proč o takových intimitách píšu? Protože jsou prostě věci důležitější než plno jiných kravin. Robby se totiž vzchopil.

Budu hrát, oznámil nám. Včera ve skvělé formě přišel na zkoušku, jedním svým okem zkontroloval, jak jsme za dva měsíce zestárli, a když někdo udělal chybu, povídá: oko mám jen jedno, ale uši pořád dvě!

Velký pianista Robby bude ve středu v Red Rocku hrát. Prostě je to chlap. Ve druhém kole jeho boje se mu podpora bude hodit, já to teda volím.