Jak odčarovat začarovaný kruh kolem Severní Koreje?

Severní Korea děsivě zbrojí. Světové společenství a především USA rezolutně požadují zastavení severokorejských zbrojních projektů a přikládají k této rezolutní žádosti hrozbu masovým vojenským zásahem.

V reakci na to USA, NATO a všechny velmoci (v různé míře) stupňují své hrozby. V reakci na to Severní Korea děsivě zbrojí.

Lze nějak přetnout tento začarovaný kruh? Lze, ale dosud se tím rozhodující světové mocnosti (především USA, jejichž odpovědnost je v tomto konfliktu zdaleka největší) nijak nezabývají. A proč a jak byl vlastně tento kruh „začarován“? I to lze pochopit, ale také se tím dosud nikdo viditelně nezabývá.

Světové společenství vůči Severní Koreji používá celou škálu nástrojů s cílem tamní režim usměrnit. Od sankcí a embarg přes diplomatický nátlak až po explicitní varování před přímou vojenskou akcí, zničením režimu a třeba i celé země. Jaké mohu tyto nástroje (především ona vojenská hrozba) přinést výsledky?

Jsou v zásadě tři teoretické možnosti. USA (a některé další síly) budou adresovat Severní Koreji jedno stále silnější varování za druhým, až se z toho stane folklór na způsob sedmistého šedesátého pátého už skutečně posledního varování, vyslaného Čínou Sovětskému svazu během pohraničních sporů na Ussuri v 60. letech. Severokorejci budou mluvit cosi o karavaně a štěkajících psech či o psovi, který štěká, ale nekouše, o hoře, která porodila myš, a možná přidají nějaké jiné asijsky poetické urážlivé přirovnání. Pro doma pak bude mít Kimův režim trvalý vítaný argument, že utužování diktatury je přece vynuceno vnější hroznou. Autorita USA a dalších zemí hrubě utrpí a bude terčem posměchu. A dobrodružné režimy i jinde po světě dostanou signál, že podobné hrozby je třeba vždy vydělit stem.

Možnost číslo dvě: hrozby budou šroubovány do tak neúnosné míry, až budou mít USA pocit, že než zažívat blamáž, bude nutno nějaký útok opravdu provést. Útok na zbraněmi napěchovanou zemi plnou odhodlaných fanatiků. Nešlo by o omezený jednorázový vojenský zásah, jak snad někdo sní. Výsledkem budou ohromné válečné hrůzy, zničená země na obou stranách demarkační linie, následný rozvrat a chaos na minimálně celou generaci pro mnoho milionů lidí.

Možnost číslo tři: Kimovi se díky americké vojenské hrozbě rozsvítí v hlavě, zruší armádu, rozpustí svou stranu, vypíše svobodné volby a zastřelí se. Severokorejci si nadšeně zvolí vládu práva a demokracie a začnou šťastně nakupovat coca colu a hamburgery.

Ne, jiná možnost, bohužel, neexistuje. Soft verzi varianty dvě už jsme vyloučili, nutně by přerostla v čistou dvojku. Jakási soft verze varianty tři, o které možná sní američtí a jiní stratégové (tedy zastavení eskalace zbrojení, připuštění mezinárodního dozoru nad zbrojními projekty, likvidace všech zbraní hromadného ničení a alespoň částečné uvolnění režimu), je ještě méně pravděpodobná, než dost fantastická základní varianta tři. Proč? Vysvětlit to bylo důvodem vzniku textu, který právě čtete.

Proč vlastně státy budují svůj vojenský arzenál? A nebo obecněji: k čemu vůbec slouží zbraně? Odpovědět umí každé malé dítě. K boji s nepřítelem. K obraně nebo k útoku. To ale není odpověď úplná.

Nejčastěji totiž zbraně slouží k tomu, aby k žádnému boji nedošlo. Slouží k odstrašení. K odstrašení případného útočníka. Ve velké většině případů mají zbraně tuto funkci v rukou toho menšího, slabšího, toho, který dobře ví, že nemůže střet s potenciálním protivníkem vyhrát (proto ho ani nenapadne na něj zaútočit, prohrál by), ale chce vyslat zprávu, že protivníka bude jeho vítězství bolet. A že by si měl rozmyslet, jestli mu takové vítězství stojí za to.

Funguje to tak po miliony let i v přírodě. Před případným útokem se živočichové chrání několika zásadními způsoby: maskováním (stát ale přehlédnout nelze), útěkem (stát neumí utéct), brněním (hraniční pevnosti a obranné linie však v minulosti byly mnohokrát překonány) nebo právě odstrašením. Ne, vosa vás nepřemůže. Ona to ví, vy to víte také. Když ji zmačknete v ruce, snadno ji zabijete. Svým žihadlem a už i svým zabarvením vás však varuje: ano, když budeš chtít, zabiješ mě, ale pořádně tě to zabolí. Stojí ti to za to?

Tato taktika je vlastní mnoha zejména malým tvorům. A tak často mnohem větší a silnější útočník raději couvne, protože případné poranění by ho i v případě vítězného boje mohlo přijít draho. Svou schopnost způsobit útočníkovi bolest ale musí ten menší demonstrovat hlasitě a viditelně. 

A jak je to mezi lidmi? Stejné. Vrhací zbraně a později luky zajisté vznikly jako nástroj k lovu. V dějinách lidské civilizace však sehrály možná ještě zásadnější roli. Setřely rozdíl mezi silnými a slabými. Nebo tento rozdíl podstatně zmenšily. Najednou se i silný začal bát, že mu vše neprojde, že si nemůže od slabých vzít, co se mu zachce. Najednou měl důvod se obávat, že rána i od slabšího ho může pořádně zabolet. Společnost se tak začala organizovat daleko složitěji než ve svých počátcích.

Podrobně o tom píše například Christopher Boehm v knize Hierarchy in the Forest. A dávno před ním řecký historik a autor knihy Peloponéské války Thúkydidés, když cituje pláč jednoho Athéňany zajatého spartského bojovníka nad tím, jak šípy nerozlišují mezi statečnými a zbabělými, nebo mezi silnými a slabými. Jeho svaly a bojový um na athénský luk nestačily.

Střelné ruční zbraně posunuly tento vývoj kupředu ještě zásadněji. Ne nadarmo se o Samueli Coltovi říkalo, že díky jeho revolveru přestalo v Americe bezvýhradně platit právo silnějšího. A pokud se posuneme ještě o sto let po Coltovi, musíme uznat, že studená válka nepřerostla ve třetí světovou válku z jediného důvodu: kvůli odstrašujícímu efektu jaderných zbraní. (O to úsměvnější je letošní Nobelova cena míru hnutí, které chce odstranit právě tuto nejlépe fungující pojistku míru všech dob.)

A tím jsme se dostali od živočichů a historie k současnosti a k napětí kolem Severní Koreje. Opravdu nám chce někdo namluvit, že Severokorejci se chystají napadnout Ameriku, Japonsko nebo svého jižního souseda? Je strašně jednoduché představovat si svého protivníka jako šílence bez logiky. Ale jako ani Hitler, tak ani Kimové a mnoho dalších diktátorů žádní šílenci nebyli a nejsou. Chovali se naopak většinou velmi racionálně, zvrhlý byl „jen“ jejich cíl. Ale na cestě k němu obvykle postupovali logicky přesně tak, aby svého záměru dosáhli. Co je cílem severokorejského režimu? Udržet svou moc, udržet svůj bizarní krutý systém, který je kombinací orientální dynastické despocie a kuriózní ideologie naprosté vypjaté soběstačnosti čučche.

Je v zájmu tohoto režimu rozpoutat konflikt, ve kterém by byl zcela určitě smeten? Dozajista není. Proč tedy tak zbrojí? Protože se bojí. Má čeho se bát? Samozřejmě.* Bez odstrašující síly, kterou disponuje, by byl dávno zvenčí svržen podle mnohokrát vyzkoušeného receptu na vývoz demokracie. I svalnatými a nemoudrými slovy současného amerického prezidenta Donalda Trumpa mu dává okolní svět neustále najevo, že si přeje jeho svržení třeba i násilnou cestou. Tak se Kim Třetí všemi silami snaží vyslat vosí signál: ano, zničíte mě, pokud budete chtít. Ale bude vás to bolet.

Má tedy za této situace smysl harašení hrozbami a zbraněmi? Léčit situaci vzniklou strachem vyvoláním strachu ještě většího? Nemá. Je to kontraproduktivní. Vede to právě k onomu začarovanému kruhu: Kim dostane další důkaz, že hrozba je reálná, a tak ji svou další zbraní chce odvrátit vzkazem, že umí oplatit i ve smrtelné křeči (jako včela) útok způsobem, který zabolí i toho nejsilnějšího. Plus, jak už bylo řečeno, má ospravedlnění pro karabáč ve své ruce proti vlastním lidem, protože v situaci vnějšího ohrožení to přece prý jinak nejde.

Ne, ani v tomto konfliktu neplatí, že co nejde silou, půjde ještě větší silou. Pokud si přejeme konec severokorejského krutého režimu (a to si přejí snad všichni demokraté na světě), je třeba skoncovat s dosavadní neplodnou a riskantní taktikou výhrůžek. Chce to přesný opak: jednat, komunikovat, odbourávat strach a nedůvěru, obchodovat, pěstovat styky. A časem se ten režim sesype sám, protože jen skrze vztahy, ne přes izolaci může do Severní Koreje prosáknout demokracie.

Prvních třicet let svého života jsem prožil v komunistickém Československu. A vzpomínám: brali jsme za zradu demokratických zemí, když mezinárodní hokejová federace pověřila opakovaně pořádáním mistrovství světa v ledním hokeji komunistické Československo? Vyčítali jsme to světovým hokejovým pohlavárům a politikům jako kolaboraci s totalitním režimem? Ne, uvítali jsme další šanci nakouknout do svobodného světa. Přáli jsme si, aby demokratické země vyloučily naše sportovní či kulturní reprezentace ze všech soutěží jako trest za komunistický režim? Ne, každá dírka do železné opony byla dobrá. Není to trochu k zamyšlení i v souvislosti se Severní Koreou?

* Nepříliš úspěšný prezident USA a později velmi úspěšný mezinárodní krizový vyjednavač Jimmy Carter o tom před několika dny (4. října) v listu Washington Post píše, že měl příležitost jednat se dvěma předchůdci současného severokorejského vůdce a že ti se chovali „zcela racionálně s cílem zachovat svůj režim“ a že jediné, po čem volali, byly „přímé rozhovory se Spojenými státy vedoucí k trvalé mírové dohodě, která by nahradila stále přetrvávající příměří z roku 1953, nezpůsobilé ukončit korejský konflikt. Chtějí ukončit sankce a zaručit, že nenastane vojenský útok na Severní Koreu.“ Carter také píše, že měl „možnost setkat se i s místními hladovějícími lidmi, kteří navzdory svému strádání byli zcela loajální ke svému vrcholnému vůdci. Jsou pravděpodobně nejizolovanějšími lidmi na Zemi a téměř jednomyslně věří, že jejich největší hrozbou je brzký vojenský útok Spojených států“. Dodává, že „až dosud tvrdé ekonomické sankce nezabránily Severní Koreji v rozvoji impozantní a odhodlané vojenské síly, včetně jaderných raket s dlouhým doletem, s využitím překvapující úrovně vědeckých a technologických schopností. Neexistuje žádná naděje, že Severní Korea bude ochotna zřeknout se jaderných zbraní, protože viděla, co se stalo v bezjaderné Libyi, a vidí i pochybný stav dodržování Íránské jaderné dohody.“ Carter tedy vyzývá k jednání a dohodě a náznaky jisté ochoty k tomu vidí u amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona.

Psáno pro IVK