Určitě jste si toho také všimli. Českou mluvu zaplevelilo nové redundantní neboli výstelkové slovo. Jakoby. Někteří lidé jsou schopni použít ho i třikrát v jedné větě. Jeho invazi jsem zaregistroval teprve před pár lety, ale v posledních měsících už je z jakobování hotová záplava. Začalo to u mladých, ale teď se Jakobové šíří napříč generacemi jako nákaza.
Kde jsou ty zlaté časy, kdy jsme jako výstelku používali krásné slovo „vole“. Bylo to takové osobní, přímé, vlastně docela čisté. A frekvencí užívání se původní pejorativní nádech úplně vytratil, takže se nikdo ani nemohl urazit. Pak voly následovala prostota. Dodnes od některých lidí slyším slovo „prostě“ tak často, že mám chuť si dělat čárky. Ale i to je proti Jakobům pouhá selanka.
Na jakobování mi nevadí jen ta úplná zbytečnost a zlozvyk, se kterým se mu podléhá. Ono totiž to jakoby není tak úplně významové neutrální. Jakoby nese význam: změkčuje, vytváří ústupová zadní vrátka, je projevem alibismu. Sportovkyně dnes už neřekne, že chtěla vyhrát, ale že chtěla jakoby vyhrát. Cítíte to? Asi tak úplně odhodlaná nebyla.
Jakobování není jen veteš, vata, zbytečný rétorický balast. Je to trochu i projev jistého myšlení. Opatrnického, zauzlovaného, kličkovacího. Zatočme s Jakoby. Nebo se nám brzo stane, že v hospodě nedostaneme pivo ale jakoby pivo. A to byste fakt chtěli pít?
