Kdybych tehdy věděl, co vím dnes, dodal bych ještě, že skvělý pivovar může vyrůst a fungovat i na betonovém sídlišti. Tehdy, tím myslím dobu tak před 28 lety. To jsem dělal vedoucího Kulturního střediska Litochleby, přímo uprostřed našeho největšího panelákového labyrintu s názvem Jižní Město.
To byl malý sál, několik učeben, tělocvična a kancelář. Probíhaly tam nejrůznější kursy, kupodivu docela navštěvované. A také nějaký ten kulturní program. Do mého příchodu i diskotéky v horní vinárně, ale ty jsem hned po svém nástupu zatrhl. Tehdy totiž platilo idiotské nařízení, že vedoucí nebo jeho zástupce musí být přítomen každému večernímu programu. A uznejte, jedna diskotéka za život docela stačila.
Ta jediná mi poskytla nesmrtelný zážitek. Přišla jedenáctá a dýdžej ohlásil poslední duc duc (písničkou bych to teda nenazýval). V půl dvanácté tam totiž už nesměla být ani noha, protože to by soudruzi příslušníci mohli zakázat i večerní koncerty. Navíc jsem tehdy bydlel na Barrandově, tamní most přes Vltavu ještě neexistoval a bez něj to byla domů štreka až do rána.
Juchající diskopáry se jaly umlouvat dýdžeje, aby jim ještě chvíli zaducal, ale on povídá: nejde to, tamhle vzadu sedí můj šéf. I přišla deputace, statní mládenci, řekl bych tak v mém tehdejším věku. Prosili, žadonili, panáky nabízeli, a pak jako poslední trumf jeden z nich pravil: Tak to ještě povolte, vždyť jste byl taky mladej. To říkal mně!! Rockerské máničce stejné generace! No, asi jsem si to jen myslel, že jsou stejná generace. Byl jsem z toho špatnej tři dny.
Jižní Město bylo tehdy ještě bez vzrostlé zeleně, planinami mezi paneláky se celé dny proháněla bezprizorní děcka s klíči na krku, než večer dorazili rodiče z práce. Proto ty rekordy v rámci republiky: nejmladší narkoman, nejmladší matka, nejmladší vrah a tak. Chodil mě navštěvovat pan architekt Oupor a plakal, jak mu byrokraté zničili jeho projekty, donutili užít levné materiály a zastavět původně zamýšlené průhledy a proluky.
Nebylo snadné v Litochlebích cokoli pořádat. Zavedl jsem jazzové i rockové koncerty, ale třeba na takového Milana Svobodu, což je podle mne mistr světa, tam přišli čtyři platící. U bigbítu jsem zase občas tak nějak nedal ke schválení texty a nechal hrát kapely bez „povolovačky“, což mi přineslo velký zájem zlopověstné kulturní inspektorky Prahy 4 soudružky Křížové. Rozhodující průšvih jsem si ale vykoledoval, když jsem tu betonovou krychli nechal zevnitř i zvenčí vymalovat bizarními malbami.
Byl jsem se tam po čase teď o víkendu podívat. Místo kulturního střediska je tam pošta a něco mi říká, že je tam užitečnější než mé marné pradávné pokusy o kulturu. I když ona i ta pobočka je možná taky dotovaná.
A když už jsem tam byl, zašel jsem i o blok vedle. Stával tam ohromný betonový výměník, nebo co to bylo. A z něj před lety proslulý sládek Franta Richter vykouzlil oázu v panelové poušti. Jihoměstský pivovar. Zahrádka, velký sál se vším vybavením, dlouhé lavice v bavorském stylu a jídlo taky, kolena jak od Mnichova a takové ty věci. Piva stejně dobrá jeho v jeho mateřském pivovaru U Bulovky, zejména letní pale ale mi šlo k duhu. A vynikající pivní likér zrající v sudu po portském.
Jihoměšťané už nemusejí brát do ruky sekyrku, hůl a přes rameno uzlíček s buchtami na tři dny, když se chtějí pobavit, popít dobré pivo s přáteli nebo zajít s manželkou na večeři. Ba naopak. Zní to hodně ulítle, ale někdy nemusí být k zahození vydat se na výlet naopak z centra na to nejsídlišťovatější sídliště.
