Takový je ohlas na iniciativu ministerstva zemědělství zavést místo dosavadního označení „ležák“ pro 11 a 12stupňová piva termín „plné pivo“.
Při nadávání na nové pitomosti bruselských či našich úředníků obvykle stojím v první řadě. Tentokrát ale – navzdory vlně odporu v diskusích – naopak zcela výjimečně chválím. A proč? Zkusím si pomoci jedním příkladem.
Představte si, že se po celé generace bude u nás prodávat jen jedna značka auta: škoda. Aby se lidé vyznali v různých modelech, zavede se označení Škoda 1 pro auta s objemem válců do jednoho litru, Škoda 2 od jednoho do dvou litrů a Škoda 3 pro auta s motorem nad 2 litry. Všichni si na to zvyknou a bude jim vše naprosto jasné.
Jenže pak se na trhu objeví pár fiátků, saabů a mercedesů. A tak se fiátky zařadí do kategorie Škoda 1, saaby budou Škoda 2 a mercedesy Škoda 3. Kupující řekne: já bych si dal Škodu 2, konkrétně prosím typ saab. Že to je pitomost? Ano. A přesně to se u nás při současné úpravě děje s pivem.
Proč povinně označovat jako ležák pivo, které ležákem není?
Po mnoho generací u nás neexistoval jiný pivní styl, než lager nebo také pils, prostě průmyslový ležák. Tento poměrně mladý pivní styl (existuje teprve 174 let) díky své ceně, vzhledu, stabilitě kvality a trvanlivosti (a také technologické vhodnosti pro industriální velkovýrobu) zválcoval během pár desítek let celý světový pivní trh.
Dosavadní tradiční piva byla zatlačena na okraj a nové pivní styly téměř nevznikaly. A v jedné zemi, a to té naší (jestli jí tak ještě smíme říkat) toto válcování bylo dokonce úplné a stoprocentní. Původní piva u nás zmizela naprosto beze zbytku.
Proto celé generace český spotřebitel nic jiného neznal a často jiné pivní styly skoro ani za opravdová piva nebyl ochoten považovat. Jako kdyby všichni jedli jen moderní hamburgery a staré dobré svíčkové a knedlazelavepřa vymizely z paměti.
Proto bývalo zbytečné při kupování piva rozlišovat pivní styly, když byl k dispozici jen jeden. Některé spotřebitele zajímal konkrétní pivovar, většinu ale jen síla: tedy jde-li o výčepní (10 stupňů a méně) ležáky (11 a 12) nebo speciály (nad 12). Zajímalo to ale nikoli jen spotřebitele, nýbrž hlavně kontrolory, berní úřady a tvůrce závazných norem.
Jenže v posledních 20 letech se na náš strh stále častěji a ve větším množství dostávají jednak ony staré, kdysi původní pivní styly, jednak styly úplně nové, které ve světě začaly opět vznikat. U nás dosud téměř neznámé pivní styly začaly produkovat i naše pivovary. Nejdřív mikropivovary a v posledních letech pod jejich tlakem i ty velké průmyslové.
A vznikl stejný problém, jako při onom popisovaném příkladu s povinným označením fiatů jako škodovky. Slovo „ležák“ v naší terminologii totiž neznamená pivní styl (protože jiné styly jsme neznali a nejsou naší terminologií podchyceny), ale označuje určitou „sílu“, nebo také plnost piva. Tedy vlastně jeho hustotu, množství použitého sladu na určitý objem piva (neplést s alkoholem, stejně silná piva mohou být více prokvašená a mít více alkoholu, jiná tolik prokvašená nejsou a mají naopak více zbytkového cukru a dalších látek – to je stejné, jako u sladkých a suchých vín).
Dosavadní terminologie tak nutí prodejce a producenty označovat jako ležáky i ta piva, která s ležáky nemají nic společného. Jestliže má pivovar Herold kvůli této povinnosti na nálepce jednoho svého piva nápis „světlý pšeničný ležák“ je to totéž, jako auto označené Škoda 2 – saab.
Tento nelogický anachronismus tu straší už léta právě proto, že se vždy zvednou hlasy ve stylu: na co měnit to, na co jsme zvyklí, co tak pěkně funguje. Mění se, a naprosto zbytečně, nesmyslně a škodlivě tisíce věcí každou chvíli. Ale označovat jako ležáky piva pšeničná, či typu stout, ale, vit, season, kriek, či IPA jen proto, že jsme „tak zvyklí“, vůbec nedává smysl a je zcela matoucí.
Možná ten chaos někomu vyhovuje, hlavně těm velkým, kteří se nových stylů bojí a často dělají, že o nich ani nevědí. A nová terminologie by konečně ukázala, že ležák není jediné pivo na světě, ale že strom jménem pivo má tisíce větví a větviček a ležák je jen jednou z nich. Na největším festivalu amerických mikropivovarů GABF v Denveru je ležák českého typu jen jednou z 92 hodnocených kategorií a nikoho by nenapadlo označovat jako ležáky i ty ostatní kategorie jen proto, že mají zrovna náhodou také dvanáct stupňů.
Nebojuji konkrétně za označení „plné pivo“, i když se mi celkem líbí. V každém případě je „plné pivo“ obecnější vymezení a vejdou se pod něj stejně silná piva naprosto různých stylů. Ale pokud někdo vymyslí hezčí označení, proč ne. Hlavně už pryč se současným neudržitelným stavem.
Možná mnozí z vás pivo nepijete a máte raději víno. Co vás při koupi vína zajímá hlavně? Jestli je bílé, červené či růžové, tiché či šumící, suché či sladké, odkud je. Až v poslední řadě, jakou má hustotu nebo podíl alkoholu. A teď si představte, že někdo, kdo celý život pil jen bílé sladké, bude za jediné rozlišení vína protlačovat pouze procento alkoholu a všechny zásadnější charakteristiky uvedeny nebudou vůbec nebo jen dodatkově. A to je to s pivem ještě horší, tam je prodejce dokonce nucen zařazovat svůj produkt do nesprávné škatulky. A rozdíly mezi pivními styly jsou ohromné, především podle typu kvašení, volby surovin i technologického postupu. Jistě nejsou menší než mezi stolním a dezertním vínem či třeba portským.
No, kdyby bylo po mém, povinné značení piv a jejich zařazování do kategorií bych zrušil úplně a nechal bych na spotřebiteli, ať si sám řekne, jaký údaj je pro něj důležitý. Ale dokud je kvůli daním a normám takové označení povinné, ať není aspoň úplně špatně.
A na závěr: jaké pivo je nejlepší na světě? Vypité v milé společnosti. A nejhorší? Žádné.
