Vznik společné armády Evropské unie navrhl (zdaleka nikoli jako první) premiér Bohuslav Sobotka na setkání s českými ambasadory před třemi dny.
Načasování těsně před příjezdem německé kancléřky není náhodné, takové nápady jistě znějí dnes k nám na inspekci přijíždějící Angele Merkelové jako rajská hudba, jako nejlepší dáreček na uvítanou. A kdoví, třeba jde vlastně o její návrh a Sobotka ho jen ochotně nahlas tlumočil, jak to ostatně podle jeho interní korespondence učinil v minulosti již několikrát.
Někteří lidé mívají často sklon vidět věci obrany a armády jako věc vojenskou, jako záležitost generálů a lidem rozumějícím zbraním a boji. Tak to ale vůbec není a nesmí být. Rozhodnutí o použití armády je a musí být věcí ryze politickou. Armáda musí mít politické zadání, co má vlastně dělat, jaký problém řešit, jaké zájmy kde, jak, s kým a vůči komu hájit.
Nastolovat myšlenku společné unijní armády by mělo smysl, kdyby nejdřív existovala jasná politická shoda, jasné společné politické zadání členských zemí EU, co by taková armáda měla dělat (například vůči ilegální imigraci), jakou doktrínu naplňovat, vůči jakým rizikům chystat vojenské akce a s jakým finálním cílem.
Existuje dnes ale taková shoda? Existuje takové zadání? Víme, jak by se taková armáda měla vymezovat vůči silám NATO, jak a od jakých autorit by přijímala pokyny? Nikoli, je to přesně naopak. Mezi členskými zeměmi i mezi politickými silami uvnitř nich existují dramatické rozdíly v názorech i na priority zahraniční politiky, natož na to, jak, kde a s jakým cílem nasazovat životy svých vojáků. Jenže tato faktická vážná překážka vzniku společné armády EU je ve skutečnosti paradoxně pravým důvodem, proč tuto myšlenku bruselské elity – nyní zrovna shodou okolností Sobotkovými ústy – nastolují. Jejich vizí je ustavit společnou armádu i bez shody na tom, co by měla dělat, a pak k té shodě členské země prostě donutit.
Ostatně, tento recept už známe, například z historie zavádění společné měny euro. Před vznikem eura také neexistovala žádná politická shoda na podobě společné měnové a fiskální politiky. Euro bylo prosazeno i bez této shody prostě s tím, že je to hezká myšlenka. A teprve po zavedení eura a především po vypuknutí snadno očekávatelné krize začaly být členské země měnové unie i ty „čekatelské“ nuceny k politice povinných finančních transferů, k podpoře měnové politiky, šité na míru exportním zájmům Německa, a k fiskálním omezením (i když zde jsou si některé státy rovnější).
Stejně to chystají se společnou armádou. Chtějí ji ustavit i bez debaty o jejím politickém zadání a o způsobu, jak by toto zadání mělo vznikat, počkat si na záminku první krize (to nebude problém) a následně členské země k podpoře takového zadání, které bude vyhovovat těm silnějším, prostě dotlačit. Společná armáda se tak má stát dalším rafinovaným nástrojem na utužení evropské unifikace a centralizace, na omezení demokracie a národních suverenit. Proto plány na její vznik musíme rozhodně odmítnout.
Psáno pro IVK
