Socialisté už víc než 150 let šíří mýtus, že v tomto kontraktu je jedna strana (zaměstnavatel) zvýhodněna, a proto je nevýhodu zaměstnance nutno kompenzovat státní mocí, popřípadě nátlakovým cenovým kartelem na trhu práce (odbory). S tím zvýhodněním to tak ale není. Zrovna naše horká aktuální současnost názorně ukazuje, jak si užívají převahu právě potenciální zaměstnanci, protože poptávka po jejich „zboží“ nyní značně převyšuje nabídku, zvláště v některých profesích.
Ti, kdo nepochopili princip mzdy coby ceny, opakovaně přicházejí s termíny, jako je „spravedlivá“ mzda, „důstojná“ mzda nebo „zaručená“ mzda. A tak jsme tyto dny svědky kampaně jakési „platformy pro důstojnou mzdu“, jejíž „výzkumníci“ prý dospěli k závěru, že důstojná mzda by měla činit nějakých třicet tisíc měsíčně. To nám společně tvrdí aktivisté z neziskovek, odborů a některých vládních institucí. A opět se začíná ohřívat i téma minimální mzdy.
Sotva začala platit rekordně zvýšená minimální mzda (o 1150 korun z 12 200 na 13 350), už protlačují odbory a horlivá zástupkyně levicových extremistů ve vládě Maláčová další skokové zvýšení, a to na 15 tisíc korun, tedy o celých 1650.
Prosazení valorizace minimální mzdy do zákoníku práce prozatím neprošlo, ale i tyto skoky jsou samy o sobě ničivé, a to nejen v důsledcích pro jednotlivé firmy, ale i pro celou ekonomiku a nakonec - avšak nejcitelněji - právě pro ty, kvůli kterým se prý sama minimální mzda zavedla a stále se zvyšuje: pro nejnižší příjmové skupiny. Pro zaměstnavatele totiž bude čím dál složitější lidi s nízkou kvalifikací vůbec přijmout a platit. Je to stejné, jako kdybyste nějaké firmě (údajně v jejím zájmu) přikázali, že musí zdražit své výrobky, a pak byste se divili, že o její zdražené produkty nebude zájem a firma zkrachuje. U minimální mzdy nutíte zaměstnance (především jejich sociálně nejzranitelnější část), aby zvýšili cenu své práce, čímž se stávají na trhu práce hůře uplatnitelní.
Minimální mzda se v našem právním řádu objevila roku 1991 novelou zákoníku práce, který zmocnil vládu vydávat výši minimální mzdy nařízením (historicky první částka byla 2000 Kč měsíčně). Obdobná úprava se zachovala i po přijetí nového zákoníku práce v roce 2006 a trvá až dodnes. O její existenci i o občasném nerozumném skokovém navýšení je veřejnost celkem běžně informována. Daleko méně je ale informována o institutu „zaručené mzdy,“ která se od minimální mzdy odvíjí. Lichý je tedy argument zastánců skokového navyšování minimální mzdy, že se týká jen malého počtu zaměstnanců. Zapomínají totiž do svých statistik započítat i ty, kdo pobírají zaručenou mzdu.
Předchůdcem zaručené mzdy byly tzv. minimální mzdové tarify, které se zavedly zákonem o mzdě ze začátku roku 1992, přesněji jeho prováděcím předpisem (nařízením vlády – prvním bylo 43/1992 Sb.). Přitom nejnižší tarifní stupeň odpovídal minimální mzdě. Tarifních stupňů bylo tehdy celkem 12. Nyní platný zákoník práce, zákon 262/2006 Sb., zrušil i zákon o mzdě s jeho institutem minimálních mzdových tarifů a zavedl namísto toho pojem „nejnižších úrovní zaručené mzdy“, k jejichž určení zase zmocnil vládu. Toho si ale veřejnost už skoro nevšimla.
První prováděcí nařízení vlády č. 567/2006 Sb. s účinnosti od 1. ledna 2007 rozčlenilo práci do osmi skupin podle čistě byrokraticky posouzené složitosti, namáhavosti a odpovědnosti a ke každé přiřadilo zaručenou úroveň mzdy. Nejnižší úroveň splývá s minimální mzdou, nejvyšší je v zásadě dvojnásobkem minimální mzdy. Do minimální ani do zaručené mzdy se nepočítají přesčasy a další příplatky (třeba za práci v neděli). Aktuálně platným nařízením vlády je od letošního ledna stanovena minimální měsíční mzda na 13350 Kč. A nejvyšší, osmá úroveň zaručené mzdy tedy 26 700 Kč. Po navýšení minimální mzdy na 15 tisíc by osmá úroveň zaručené mzdy činila už třicet tisíc. A všech sedm stupňů nad minimální mzdou už zahrnuje daleko více zaměstnanců, než nám odboráři přiznávají. Ničí se tím pružnost pracovního trhu, ekonomika se stává zranitelnější v případě recese (která je možná za dveřmi) a mladí a nezkušení uchazeči o zaměstnání jsou vytlačování z trhu práce.
Základem svobody i prosperity je smluvní svoboda. Institut zaručené mzdy činí z velké skupiny lidí svého druhu státní zaměstnance, které si podnikový sektor jakoby jen od státu půjčuje za státem nařízených pravidel. Minimální i zaručenou mzdu je nutno zrušit. Jsou asociální.
