Vezměme si třeba situaci u nás. V peněžence zůstane českým občanům jen málo víc než polovina peněz, které svou prací vydělají, zatímco téměř celou druhou polovinu odevzdají eráru, který ji pak rozdělí tam, kam on sám uzná za vhodné.
Zjištění je to skutečně nepěkné. Představme si, že bychom mohli jen 12 a půl hodiny denně rozhodovat o tom, kam půjdeme, kde budeme trávit chvíle volna i práce, zatímco na zbylých 11 a půl hodiny by nás erár prostě přidělil tam, kam by se mu zachtělo. Omezení svobody by to bylo úplně stejně silné jako dnešním zdaněním.
Jak je možné, že si to necháme líbit? Na první pohled nepochopitelnou věc lze vysvětlit docela snadno. Nejenže si to necháme líbit. My si o to dokonce říkáme. Každý průzkum vám potvrdí, že toho od eráru požadujeme strašně moc. Chceme po něm zdarma zdravotnictví a školství, důchody, sociální zabezpečení, nemocenskou, infrastrukturu, dotovanou kulturu, veřejnoprávní rozhlas a televizi, levné bydlení, ochranu vkladů, lacinou veřejnou dopravu, podporu sportu, aktivní boj proti nezaměstnanosti, podporu investic, regionální projekty...
No a erár vždy rád vyhoví. Má to v povaze. Navíc mu něco z našich peněz zůstane za nehty. A za zbytek nám pak nabídne služby v takové kvalitě, objemu a struktuře, jak si sám rozhodne.
Co s tím? Tvrdím, že obvyklé volání po snížení daní nestačí. Zde jádro problému neleží. Můžeme stokrát říkat, že snížením daní podpoříme růst a tím paradoxně dokonce zvýšíme daňové výnosy. Můžeme stokrát říkat, že erár je nákladný a nehospodárný a jeho služby nekvalitní a draze pořízené. Můžeme stokrát říkat, že po snížení daní přinutíme erár chovat se hospodárněji.
Výsledek bude jediný (pokud se nám podaří daně razantně snížit): erár se zadluží a jeho péče o svěřené věci bude nekvalitnější. Nakonec to vyvolá nutnost dluhy zaplatit a ošizené věci zalít dalšími penězi, což nakonec vyvolá nutnost daně zase zpátky zvýšit.
Takže znovu: co tedy s tím? Prioritou není snížení daní, ale omezení objemu veřejně poskytovaných statků. Nejdříve je třeba nekompromisně a razantně zmenšit sféru vlivu eráru, snížit počet věcí, o které se erár stará (za naše peníze). Jedině změna naší představy o tom, k čemu vlastně erár potřebujeme, kam ho vůbec pustíme, jaké mu svěříme úkoly, a odkud ho naopak vyženeme, jedině to může vést k omezení poptávky eráru po našich penězích, po výnosech z našich daní.
To ovšem vyžaduje více odvahy, než kolik vyžaduje pouhé volání po snížení daní. To chce říznout do našich návyků, to chce stáhnout naši otevřenou dlaň. Až si jednou všichni uvědomíme, že do té naší natažené dlaně nám erár sype jen to (a ještě ne všechno), co nám před tím vytáhl z kapes, pak teprve máme šanci náš erár uskrovnit.
Není logické ani účinné říkat státu „neber mi.“ Lepší je nejdříve státu říci „nedávej mi.“
Tenhle článek jsem napsal před dvaceti lety. Přesněji 1. listopadu roku 2000. Psal jsem ho pro revui Nechte nás být. Před pár dny ho nevímkdo a nevímjak vyšťoural a vyvěsil na net, tak jsem na něj po dvaceti letech narazil i já.
Proč tady otravuju s textem starým dvacet let? Proč jsem na něm nezměnil ani písmenko? Protože se stát a jeho praxe také nezměnily ani o písmenko.
Nemyslím, že tady budu strašit za dalších dvacet let. Takže ten apel musím adresovat těm mladším z vás: Moc bych si přál, abyste tenhle článek nemuseli za dvacet let bez změny písmenka publikovat znovu. Ale přání nestačí..
