Ceny všech energií rostou už léta. A tenhle růst se poslední dobou urychluje. Proč? Protože řešíme, zda by nemělo být na Zeměkouli za sto let o dva stupně chladněji. Boj s podnebím ničí prosperitu, sociální poměry lidí a zdražuje úplně vše. Postupně, trvale, ale i ve skocích.
Jeden z největších skoků nastal loni v druhé polovině roku. Sečetl se efekt nižšího počtu slunečných dnů s efektem nižšího počtu dnů větrných, dopad zavření německých jaderných elektráren, raketově vzrostla cena emisních povolenek, jistého výpalného za to, že si ještě někdo dovolí užívat jinak spolehlivé a rentabilní fosilní zdroje. To vše se promítlo do takového růstu cen energií, jaký tu nebyl od roku 1973.
Na podzim nastala vlna krachu energetických společností, které nebyly schopny dostát závazkům plynoucích ze smluvně přislíbených dlouhodobých zákaznických cen. Zvýšené ceny elektřiny se okamžitě přelily do cen ostatních energií a nakonec do všech dalších cen, a tak přispěly k loni roztočené inflaci.
Jenže někdo tu spoléhá na naši krátkou paměť, takže nám dnes obhájci kroků, vedoucích k drahotě, tvrdí, že za nárůst cen energií může ruská válka na Ukrajině. Jenže ta (narozdíl od sankcí) zatím žádný přímý dopad do cen energií nezaznamenala, zatímco pochod bojovníků s podnebím nejen nezpomaluje, ale naopak zrychluje. Z hlavního viníka drahoty, jímž je sen šílených aktivistů – bojovníků s podnebím, tak dnes lze bez uzardění udělat naopak lék na drahotu a také prý na energetickou bezpečnost. A paseka, kterou nadělal právě Green Deal, se má dávat dopořádku právě Green Dealem.
Možná u závislých alkoholiků platí rčení „čím ses včera zkazil, tím se dnes naprav“. I u nich to však funguje jen na chvíli, dlouhodobě je tahle metoda cestou do pekla. U energetické politiky je však napravování škod politikou, která přitom tyto škody sama způsobila, cestou do pekla přímou, bez úlevy, bez zastávky.
