Ve finále se utkají dvě velmi sporné a problematické figury. Nejen svým ukotvením v komunistickém režimu, ale také kvůli své ochotě hrát i dnes podle cizích not. Média nám ale jejich střet popisují jako souboj dobra se zlem, pravdy se lží, krásy s hnusem. Pokud by to bylo takhle, pak by to s tou naší demokracií bylo opravdu špatné.
V demokracii mají spolu soutěžit různé politické koncepce, různé legitimní zájmy, různé možné přístupy ke vztahu mezi jednotlivcem a státem. V demokracii spolu nesoutěží zločinec a dobrotivec. Zločinec vůbec nemá co kandidovat a dobrotivec by neměl chodit do politiky ale raději sloužit někde u Armády spásy.
Tím, že se voličům vsugerovalo dilema, podle kterého nadešel souboj o toho sympatičtějšího, byl zcela vytlačen politický rozměr demokratické soutěže, sama podstata voleb. Na základní témata se skoro nikdo neptá, a pokud je přeci jen někdo nastolí, bývá přehlušen rykem fanouškovských úderek.
V tomto smyslu volby už dávno skončily. Porážkou politiky. Porážkou obsahového, ideového, postojového střetu, který by měl být základem demokratické soutěže. Pokud si některý volič myslí totéž, neměl by z toho vyvodit závěr, že k volbám nemá cenu jít. Takový přístup bude určitě mnohými vykládán úplně jinak a bude mu podsouvána úplně jiná motivace. Zato když k volbám půjde a do urny vhodí prázdnou obálku, půjde o jednoznačný vzkaz.
Pokud se někomu takový přístup zdá únikovým, může jako kritérium pro své rozhodování použít náhradní parametr (když ten politický se mu bude hledat tuze těžko). Ať si každý představí obě možné situace, oba možné výsledky. A ať si sám odpoví na otázku: jak bude reagovat na vítězství svého favorita tábor kandidáta prvního a kandidáta druhého? Který tábor bude hýkat opojením a strkat výsledná procenta pod nos kdekomu a který si jen zatleská a půjde dál po své cestě? A jak bude reagovat na prohru svého favorita tábor kandidáta prvního a kandidáta druhého? Který tábor si jen povzdychne, zašklebí se a znechuceně mávne rukou, a který naopak vtrhne do ulic a začne vyvádět kravály, organizovat blokády a bránit Hrad před nechtěným nájemníkem?
Jistěže si na tyhle otázky každý odpoví dle svého a každý jinak. Ale pokud půjde volit právě podle těchto svých odpovědí, bude na sebe snad přeci jen trochu méně naštvaný. A to není tak málo. Ostatně – život půjde nakonec dál v obou případech. A v obou si můžeme říci, že dokud se nám po vlacích nebudou vyskytovat noži ozbrojení Arabové, nadopovaní vražednou zuřivostí vůči domorodcům, není to tak hrozné. To se u nás přece neděje.
Zatím?
