Ale ono období kostkovaného saka a stylu něco mezi sňatkovým podvodníkem a lázeňským švihákem bral málokdo vážně. To až právě devátého února 1993 do toho pořádně šlápnul. Přestal si hrát na individualistického liberála a našel v sobě sociálního demokrata.
Převzal trosky účelově vzniklé Československé sociální demokracie (účelově kvůli nastolení restitučních nároků), přejmenoval ji na Českou stranu sociálně demokratickou a stal se jejím prvním předsedou. A to v době, kdy se i ti neopravdovější levičáci prohlašovali za pravičáky, protože levice, to bylo v době probíhající demontáže zbytků socialistických veřejných i ekonomických struktur skoro sprosté slovo.
Zeman si ale věřil a také věřil (správně) tomu, že sociální problematika dříve nebo později ve veřejném prostoru přebije transformační étos. Už ve volbách 1996 skoro z nuly vydupal své straně takovou pozici, že bez její tolerance by koaliční vláda nemohla vzniknout. Tehdy tomu nikdo neříkal Opoziční smlouva, ale bylo to vlastně totéž: nejsilnější poražený nechá vládnout vítěze s jeho koaličními partery a sám si za to řekne o prestižní a kontrolní místa v parlamentu. Tehdejší dohoda ale proběhla v režii prezidenta Havla, dostala do vlády mediální miláčky z ODA a od lidovců, takže vše v pořádku (o dva roky zrcadlově stejná dohoda vyvolala politické a mediální šílenství). Zeman v rámci dohody získal křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Sledoval jsem tu volbu z balkonu Poslanecké sněmovny a vnímal jsem ji jako konec světa. A on to byl začátek.
Začátek opravdu velké kariéry. Pak už totiž přišla role premiéra (uspíšená Sarajevským pučem), následně intermezzo v podobě snování intrik z Vysočiny a nakonec vrchol v podobě dvojího mandátu přímo voleného prezidenta. Na bilanci tohoto období je ještě měsíc času, ale už nyní lze říci, že Zeman po celých třicet let zůstal sociálním demokratem, ješitným chlapem (v tomto ohledu srovnatelným jen s autorem těchto řádek) a hlavně člověkem s ohromným talentem lézt na nervy všem pokrokářům, havlistům, nafoukaným intelektuálům a kavárenským politickým kibicům.
Za zmínku ale stojí i další život dnes také jubilující ČSSD, po které se Zeman vyšplhal až nahoru. Kde je ta strana dnes? Existuje vůbec? Haló, je tam někdo? Strana premiérů a silných ministrů, strana starolevičáků, politických šíbrů i hoštaplerů? Živoří kdesi v suterénu. Ne, to není kvůli tomu, že by ji opustili voliči. To ona opustila je. V pozemanovském období se vykašlala na stará dobrá sociální témata, na starosti normálních zaměstnanců, a zamilovala se do módních velkoměstských pokrokářských hitů, které ovšem daleko lépe a věrohodněji už zpívali piráti a další zelené genderové bruselské odnože. Tam už prostě bylo obsazeno. Nové voliče sociální demokraté nezískali, staré zanechali k rozebrání pro ostatní.
Třicet let. Od nuly k nule. To platí o ČSSD. Pro Zemana jistě ne. S ním a s jeho odkazem se budou vyrovnávat a vůči němu se vymezovat političtí začátečníci ještě nejméně po jednu celou generaci.
