Jeho krédem bylo: diplomacie je tu od toho, aby umožnila udržovat v chodu komunikační cesty, kterými mohou probíhat jednání často i na smrt znepřátelených mocností. Proto po staletí existuje institut diplomatické imunity, proto už od starověku strpěli i největší nepřátelé na svém území vyslanecké mise svých soupeřů, konkurentů, protivníků i nepřátel.
Dokonce i země ve vzájemné válce dbaly na nedotknutelnost recipročních diplomatických misí. A pochopitelně – už od starověku byly tyto diplomatické ostrovy používány a zneužívány ke sběru informací, či dokonce ke špionáži. Dělaly a dělají to všechny země, přesto to nikdy nepřineslo smrt diplomacie. Přichází nová doba, kdy budou mluvit pouze zbraně?
Ono to totiž bývá tak, že i nepřátelé se občas navzájem k něčemu potřebují. K humanitárním akcím, k výměně zajatců, k příměří kvůli náboženským svátkům, k různým dohodám typu „něco za něco“. Takových příkladů, často i velmi slavných, je v historii mnoho. Kissinger považoval válku za selhání diplomacie. Takže když diplomacii zrušíme, nebude mít co selhávat a nastane věčný mír?
Jednat spolu, to vůbec nemusí znamenat slevování ze svých zájmů. Znamená to prostě jen komunikaci a odstranění šumů, které mohou napáchat víc škody, než elektrikář v účetnictví. Někdy to chce trochu kachní žaludek, ale je to vždy lepší než silácká gesta, která nepomohou ničemu. Ale stejně je zajímavé, že největší rusko-švédská bitva proběhla na území dnešní Ukrajiny...
Někdy se rozhádají partneři, manželé, kamarádi. A i tam musí zafungovat diplomacie. Ne vždy k tomu, aby byl spor urovnán a vše se vrátilo do původních kolejí, ale aspoň aby se určila nová pravidla pro budoucí modus vivendi. Také lze trucovat a diplomacii odmítat. Jenže na to nedoplatí jen terč takové taktiky, ale obě strany. Vždy. Nebo i strana další. Děti.
Dnes je mezinárodní den pohřešovaných dětí. Vyhlásili ho na památku momentu, kdy byla nalezena těla dvou zavražděných dívek, obětí zvráceného belgického pedofila Dutrouxe. Případ tehdy lomcoval světovými médii, podobně jako dva takové případy z Rakouska. Dnes mě ale v tramvaji při sledování smečky nezbedů napadlo, že ztracené děti nejsou drženy jen někde po sklepích, ale jsou všude mezi námi.
Děti ztracené, vzdálené od péče svých rodin, svěřeny počítačům, mobilním telefonům, pitomým dětským pořadům a školám, které dnes často na dětech provádějí pokusy, jak daleko lze zajít při výrobě nových šťastných lidí pro nové šťastné časy. A tak si podle moderních výchovných metod mají děti zvykat na největší úchylnosti jako na něco úplně běžného. Děti ztrácejí pilíře bezpečí, opory, intimna, dobrých vzorů a vodítek, jak rozlišit normální a zvrácené.
Pohřešuje někdo tyhle děti? Měl by. Měl by je hledat a najít. A uchránit je od sociálních inženýrů, kteří vědí, jak má být nový člověk správně šťastný. Protože jestli budou na smetiště dějin vyvezeny všechny staré dobré osvědčené a spolehlivé kulturní a civilizační modely, skončí na onom smetišti i tyhle bloudící děti.
