Zastavte to kácení!

Semínko vyklíčí, zapustí kořínky a vyžene mladý stonek. Krásný živý organismus roste a sílí. Odolá nepřízni počasí a hledá si cestu ke slunci. Přežije mrazivá rána, slejvák i letní polední žár. A pak přijde blbec člověk a porazí ho. Ani ho nenechá se vysemenit.

Nejen že ho nenechá vysemenit. Naopak, semena sadisticky rozemele, smíchá s vodou, upeče a sežere. Nebo ještě brutálněji: nechá naklíčit, poskytne letmou klamnou naději budoucího života, vzápětí bez milosti zabije, usuší, uvaří, nechá zkvasit a vychlastá. Přitom je na ten obilný klas tak krásný pohled. Co malířů se jím nechalo inspirovat. Zlatem se vlní v širých lánech a pak přijede kombajn a zkosí jich po milionech. Život za životem, duše za duší. A nikdo neslyší ten tenoučký bolestný sten.

         Léto co léto ohrává se bez povšimnutí tahle masová vražda na našich polích. Jen zoufalá strniště zbudou po nájezdu šiků ocelových lomozících kouřících nestvůr. Ušlechtilé hrdé klasy padají, padají za oběť lidské poživačnosti. Kvůli chlebu, kvůli pivu vraždí lidé rok co rok v líté genocidě tyto krásné živoucí bytosti, svědomí naší zpupnosti.

         A každý den zakousnou se do svého krajíce a upijí svého piva, jako kdyby se obilí vyrábělo synteticky kdesi v neosobní fabrice, jako kdyby nešlo o naše živé sousedy na této planetě, jako kdyby nebylo pro náš požitek nutno k smrti umučit v útrapách další a další jedinečné životy, jedinečné osudy pšeničných, žitných, ovesných a ječných stébel. Chutnalo by nám, kdybychom si při každém soustu, při každém loku uvědomili, že za každým stojí chladná vražda, kterou nikdo nechce vidět? 

         Což nám to je jedno? Neslyšíme volání bezbranného obilí? Jsme hluší k tomuhle odpornému masovému zabíjení? Ale přece nikdy není pozdě! Ještě dnes si můžeme lehnout pod kombajn, ještě dnes se můžeme přivázat k mlátiče nebo traktoru. Ještě dnes můžeme vyslat zprávu, že člověk není lítou šelmou, ale mírumilovným přítelem, členem rodiny živých stvoření.

Zastavme to bezohledné kořistnické kácení.