Co se vám vybaví při slově taxikář? Šejdíř nebo poctivec?

Na počátku dějin lidstva, tedy zhruba před 35 lety, byl svět uspořádán z pohledu běžného pozemského červa docela přehledně: na vrcholu pyramidy Bůh, jen těsně pod ním Paroubek, pod ním vyhazovač v jediném baru v ulici, kde se dalo něčeho napít i po jedenácté večer, pak taxikář, hluboko pod nimi pak pingl v místní špeluňce, potom esenbák, pak děkan na fakultě, pak dlouho nic a nakonec dole kdesi v prachu u úpatí pyramidy lezl ten pozemský červ.

Možná byl Paroubek i nad Bohem, ale to se z perspektivy pozemského červa nedalo objektivně posoudit. Dokonce mocní bolševičtí papaláši zobali Paroubkům z ruky, protože takový ředitel či náměstek Ráje jim milostivě dal či nedal nějakou tu šišku uheráku, pravou šunku, francouzský koňak či kaviár pro stranické orgie. Z pohledu pozemského červa byl blízko Boha i ten vyhazovač, protože poté, co v běžné putyce ležela utěrka na pípě a židle na stolech do ježků už tak kolem půl desáté, byl právě on pánem světa, to on rozhodoval o bytí a nebytí začatého večera.

A taxikář? To byl spolu se zelináři a řezníky velký pán. Taxíkem jsem se tehdy svezl tak jednou do roka, když jsme se složili s kamarády na cestu někam, kde prý to ještě žije. Poznal jsem v jednom bufetu na Václavském náměstí dívku, která taxíkem jezdila běžně. Pět korun? To je pro mne jedna naběračka vody do boršče, pravila, když mi poklesla brada po jejím návrhu, že pojedeme „tágem“. Tak jsem se s ní párkrát svezl. A zažil jsem věci.

Takový taxikář za tři dny vydělal asi tolik, kolik jsem od maminky dostal na rok. Protože tehdy se moc rozumně utrácet nedalo, nevěděli tito králové nočních ulic, co s prachama. A tak si třeba vzali jiného taxíka, aby je odvezl do baru v Bratislavě. Jen tak. Fakt. Pro člověka, který byl rád, když mu zbylo na posledního zoufalce u stánku na Národní, to byl svět kdesi v oblacích.

Tahle pověst taxikářům tak trochu zůstala i do dnešních časů. Jenže realita je dávno jiná. Dnes už na taxíka mám, jezdím s ním možná několikrát týdně (místo abych si našetřil na novou bundu). Jezdím zásadně taxíkem zavolaným přes dispečink. Taxikáři, to jsou dnes tvrdě pracující chlapíci, úslužní a spolehliví. Někdy dokonce i odvážné dámy. Kde znalost Prahy nestačí, pomůže navigace nebo pasažér. V jednom se sta případů se mě pokusí lohnout tak o padesát korun, ale většinou jezdí tihle hrdinové do koruny přesně. Když jsou potíže s drobnýma, zaokrouhlí to dolů.

Pomůžou se zavazadlem, mají trpělivost s místy příliš rozvernými zákazníky či poplety, občas čelí i arogantním násilníkům, opilcům a vyčůránkům. Jedna cesta přes celé centrum Prahy vyjde tak na 150 korun. V běžném okresním městě vás kamkoli svezou za 50, 60 nebo 80 korun. Musí denně odvozit tak 10 až 15 zákazníků, aby měli na chleba. Jsou mezi nimi cizinci, ale ti bývají ještě pozornější.

Mají různá auta. Některá už trochu vržou a zasloužila by si umýt čalounění, některá jsou podobná spíše korábům, nehodným denní trmácivé služby. Všichni drožkáři ale dobře vědí, že nic není zadarmo a že se musejí pořádně ohánět. Už mi lezou na nervy ty věčné pomluvy taxikářů. Jistě, v každé komunitě se najdou blbci a podvodníci. Ale mám už mnohokrát ověřeno, že v komunitě taxikářů rozhodně nepřevyšují běžný průměr.

Tuhle jsem nad ránem navštívil kamaráda barmana. Měl už po šichtě, počítal peníze a taxikář čekal před vchodem. Párkrát se byl zeptat, jestli fakt pojedeme, počítání zboží někdy trvá. Pak jsme konečně nasedli dozadu a barman Bejček povídá: teď zahněte doleva. A teď zastavte. A oba jsme vystoupili. Taxikáře polil studenej pot: skoro hodinu čeká a pak ho takhle vyšplouchnou. Jenže já tam bydlel a Bejček pokračoval kamsi na sídliště. Jen si přesedl a jeli dál. Druhý den jsem zašel do stejného baru a barman si povzdechl: to mě ta srandička s tím přesedáním v taxíku přišla draho. Já tam nechal šrajtofli s třídenní tržbou.  Třeba ti to vrátí, povídám. Jsi blbej? Taxikář? Víš, co to je za lidi? Ale houby, já na to, jsou normálně slušní jako v každé profesi. Barman jen znechuceně mávl rukou.

Vrátil jsem se do toho baru asi po šesti hodinách. Barman měl oči navrch hlavy a huláká: teď tu byl! Byl někde 60 kilometrů daleko na zabíjačce a tam si všiml té šrajtofle. Tak sedl do auta a převezl mi ji. Já na to: vidíš, vidíš. Je lepší věřit a třeba se i někdy spálit, než nevěřit a často křivdit.

Jednou jsem porušil svou zásadu a vzal si taxíka na ulici. Jen pár vteřin po vystoupení jsem si uvědomil, že jsem tam nechal telefon. Ale neznal jsem firmu, tak jsem se smiřoval se ztrátou. Pak jsem však firmu zjistil, i onoho taxikáře. Bydlel v městečku 20 kilometrů za Prahou. Dohnal ho kolega, ať prohledá auto, jestli tam není telefon. Byl. A taxikář mi ho přivezl. Podobných příběhů jsem slyšel od svých přátel hromadu.

Možná to chodí hůř mezi těmi „šaflovými“ či letištními taxikáři. Ale nevěřím, že by to bylo dramaticky odlišné. Zkrátka si myslím, že je třeba přestat dělat z taxikářů fackovací panáky a údajnou ostudu Česka. Ba ne. Jsou to frajeři. A co znají historek! Co se svými zákazníky zažijí! Nevěřím, že jsem jediný s dobrými zkušenostmi s taxikáři. Tak aspoň budu jeden z mála, kdo se jich nahlas zastane.  Už dávno nesedí nahoře hned u božích pantoflí, svoje živobytí si pořádně odpracují tam dole v prachu.